O knize: rok / Je to jako byste vyskočili z vlaku. Nebo tě vyhodili z vlaku. A už tě nikdo nepotřebuje. Třicet, i čtyřicet let ses řítil šílenou rychlostí, někdy skoro aniž bys tušil kam a proč, a teď jsi vypadl ze života... Valentina Ivanova Kde a proč - to se dá nějak zjistit zpětně. Pokuste se pochopit: za co kdyby Valentina Ivanova nebyla tak novinářsky zkušená (teď lépe řečeno: přirozeně literárně nadaná), připsala by tuto tolstého otázku na konec své zpovědi a odpověděla by „závěrem“? problém,“ tedy odměňuje čtenáře odpovědí. Ta nás ale touto odpovědí hned omráčí a na dalších stránkách nás nutí přemýšlet, zda nám pod rouškou odpovědi nebyla podstrčena provokace , spěchal, a pak - nevyléčitelná nemoc, dvě slova ulpívající na krku: "diagnóza ... dialýza", beznadějné procedury, bratrstvo odsouzených K čemu byl můj dosavadní život jako záblesk, jako řetěz záblesků Někdy se zdá, že jde o veselé záblesky: "Já, který jsem zvyklý žít v luxusních hotelech"... "Já, nelezu z restaurací." ... Ale to ještě není to Já, které bylo vyživováno v hloubi mé duše. To není pravda, i když je to ta nejčistší pravda. "Procházky po festivalech", "hysterici na letištích a v kancelářích vedení." Toto je blíže pravdě: kontrast mezi letištní pokladnou a kanceláří šéfa. Lety jsou zrušeny a „celá JZD vycházejí na cestu, aby nás alespoň dočasně zastavila sběrem květin... filmaři jsou vítáni jako bohové“. Všechno je jasné, kontrastní a fantasticky sestříhané: Indie s auto rikšami, Madagaskar s nebem fialovým od horka, Mexico City... Je patrná nechuť vzpomínat na Evropu, „kde jsme my, Sověti, Rusové, byli vždy druzí -třídní občané - proto nemám Evropu rád, miloval jsem ji, ačkoli jsem ji také navštěvoval.".